O knize: 2010 / Kniha poskytuje retrospektivní analýzu vývoje chápání člověka v evropské filozofii - od první konceptualizace člověka u Aristotela po Foucaultova teorie sebepraktik. V prizmatu dnešní antropologické situace se cesta myšlení o člověku jeví jako korelativní s cestou filozofie v Heideggerově vidění: „zapomnění bytí“ nachází svůj protějšek v „zapomnění člověka“. Kniha se krátce dotkla raných fází evropské antropologie a zaměřuje se na odhalení geneze „antiantropologismu“ klasické metafyziky u Descarta a Kanta. Ze zvoleného úhlu pohledu se Hegelův systém ukazuje jako limitující bod antiantropologického trendu a filozofie Hegelova odpůrce Kierkegaarda je východiskem opačného trendu, návratu k člověku. Začátek a konec (dosud) tohoto trendu se těší největší pozornosti: kniha podrobně rekonstruuje antropologii Kierkegaarda a pozdního Foucaulta. V intervalu mezi nimi jsou vyčleněni pouze Nietzsche a Heidegger (bez odkazu na ně je antropologická retrospektiva nemyslitelná) a také Scheler – jako zajímavý příklad toho, jak lze zcela promeškat možnosti, které fenomenologie otevírá antropologii cíle retrospektivy mají daleko k jednoduchému popisu: Kniha se snaží pochopit pohyb myšlení o člověku ve světle dnešních problémů tohoto myšlení, znovu obnažuje samotné základy antropologie, její postavení a místo v souboru humanitních znalostí. . Tato základní problematika je osvětlena z perspektivy az hlediska synergické antropologie, nového antropologického směru autorem rozvíjeného. V poslední kapitole se explicitně objevuje synergická antropologie: její systematické srovnání s teorií praktik sebe sama nám umožňuje nastínit možné strategie pro posun k nové antropologii..